V dnešní Belgii je situace jiná. Francouzsky hovořící Valoni nerozumí holandsky mluvícím Vlámům, protože jejich jazyky jsou značně odlišné. V praxi to vypadá tak, že oba hlavní regiony mají své vlastní televizní stanice, své noviny, svůj rozhlas a obyvatelstvo se příliš nestará o to, co se děje v druhé části země. Někteří Belgičané občas říkávají, že obě komunity nežijí spolu, ale vedle sebe. Dokud nemusí problémy řešit společně s druhou stranou, vše funguje, jak má. Problémy nastávají, když je třeba se dohodnout, třeba právě na podobě nové vlády. Zde na scénu vstupuje podivná struktura belgické politické scény.
Ačkoliv je Belgie de facto federací, neexistují v ní žádné federální strany, tedy strany působící na celostátní úrovni. Jak křesťanští demokraté, socialisté či další strany, de facto celé politické spektrum, v Belgii existuje ve dvou vydáních, po jednom v každém regionu. Jejich ekonomická rozdílnost pak vede k tomu, že v každém z nich většinou vyhrává volby strana ideologicky odlišná od té, která zvítězí na druhé straně. V posledních volbách ve Flandrech zvítězili pravicoví křesťanští demokraté Yvese Letermeho, zatímco ve valonské části vyhrálo Reformní hnutí a socialisté.
Tato situace se již československé zkušenosti podobá o trochu více. V ČSFR (plný název Česká a Slovenská Federativní Republika byl dohodnut jako kompromis v tzv. boji o pomlčku) byl stav politické scény dosti podobný: celorepublikové strany v podstatě neexistovaly, a tak v bohatší a lidnatější České republice zvítězily české pravicové strany pod vedením ODS, zatímco na Slovensku triumfovaly strany ideologicky komplikované, se sklony k národovectví a socialismu. Sestavení funkční vlády se posléze ukázalo být nemožné a proto se začalo hovořit o rozdělení federace. Konečný rozpad Československa tak v podstatě nebyl ani tak zapříčiněn nějakým koordinovaným úsilím Slováků o odtržení, i když o to skutečně některé slovenské strany usilovaly, nýbrž selháním politického systému navrženého pro fungování v podmínkách komunistické totality, kde není třeba jednat a docházet ke kompromisům.
Od Belgie se tato situace lišila jednou podstatnou věcí. Bývá obvyklé, že pokud stát čelí separatistickým tendencím jedné z jeho částí, bývá to obvykle ta menšinová, která se cítí být utlačována ze strany většinového etnika. Tak tomu bylo i v československém případě, kdy jedním z původců rozpadu byla snaha Slováků o národní sebeurčení. Zatímco Češi, léta vychovávaní v duchu čechoslovakismu, chtěli Slovensko udržet, Slováci tak vřelí ve vztahu k ČSFR nebyli. Nakonec jejich neochota souhlasit na pro Čechy přijatelném (tedy funkčním) uspořádání země vedla českou politickou reprezentaci k souhlasu s jejím rozdělením.
V Belgii je tomu naopak, neboť to jsou většinoví Vlámové, kdo podporuje rozdělení, zatímco menšinoví Valoni by rádi udrželi Belgii jednotnou. Tato vskutku neobvyklá situace pramení z historických sporů mezi etniky, rozdílné ekonomické úrovně obou částí a z ní vyplývajících politických rozdílů.
Po odtržení Belgie od Nizozemska, zapříčiněném obchodními a náboženskými spory francouzsky hovořících Valonů s nizozemským králem, byla jediným oficiálním jazykem francouzština, přičemž jazyk vlámského rolnictva ze severu byl považován za druhořadý (zde by se nabízela paralela s postavením češtiny v Habsburské monarchii). I když byla později vlámština postavena na stejnou úroveň jako francouzština, dodnes panuje značná nerovnováha ve znalosti obou jazyků v obou komunitách. Zhruba 60% Vlámů je schopno domluvit se francouzsky, ale pouhých 19% Valonů mluví vlámsky. Tato neobvyklá nerovnováha je živnou půdou pro národnostní třenice. Vlámové se oprávněně mohou ptát, proč se Valoni, jejichž část země je chudší a kterou Flandry dotují, neprojevují větší snahu porozumět svým spoluobčanům ze severu. Yves Leterme, dost možná budoucí belgický premiér, dokonce položil otázku, zda-li frankofonní Belgičané disponují potřebnou intelektuální kapacitou k tomu, aby se mohli naučit jeho jazyku. Neznalost vlámštiny je často považována za další znak starého „snobismu“ a nadutosti Valonů, kteří se považovali za výlučné tvůrce belgické státnosti.
Již zmíněná disproporce v ekonomikách obou částí Belgie je snad největším zdrojem rozporů. Kdyby byly Flandry nezávislým státem, byly by jedním z nejbohatších v Evropské unii, zatímco v případě Valonska by tomu bylo právě naopak. U Vlámů je obecně rozšířený názor, že Flandry na Valony doplácí (starší český čtenář si jistě vybaví nekonečné hádky z počátku 90. let o to, kdo na koho doplácí). Valoni jsou často považováni za líné a neschopné příjemce sociálních dávek z jednoho nejštědřejších sociálních systémů v Evropě, který financují Vlámové ze svých daní.
Shrnuto, obě hlavní etnika v Belgii si nerozumí, nejsou schopna se dohodnout a ustavičně vedou spory ohledně dalšího směřování země. Valoni tíhnou spíše k francouzské kultuře a stylu života, zatímco Vlámové mají blíže k anglosaské, severské mentalitě. Nabízí se tedy zřejmá otázka: proč se Belgie dávno nerozpadla?
Odpověď spočívá v existenci pojítek, které oba národy drží pohromadě v jednom státě, pojítek, které Československu chyběly. Předně, Belgie jako stát existuje mnohem déle, než existovalo Československo, 177 let oproti československým pětaosmdesáti, které byly navíc narušeny okupací, Slovenským státem, komunistickou diktaturou a sovětskou invazí. Dá se namítnout, že Belgie byla též dvakrát okupována a prožila si také mnoho zlého. Rozdíl spočívá v tom, že Belgičany tyto společné historické zkušenosti spojovaly, zatímco Čechy a Slováky rozdělovaly. První čs. republika v očích Slováků nesplnila své sliby týkající se autonomie pro Slovensko, 2. světová válka přinesla odtržení a vznik fašistického Slovenského státu, a komunismus v podstatě na Slovensko přinesli také Češi, protože v posledních svobodných volbách komunisté na Slovensku propadli. Sovětská okupace vyústila ve federalizaci ČSSR a i sametová revoluce na Slovensku probíhala odlišně od českých zemí. Sdílené dějiny a společná historická zkušenost jsou tedy jedním z významných styčných bodů, které udržují belgickou národní soudržnost.
Druhým pojítkem je královská rodina, tradičně respektovaná oběma polovinami Belgie. I přesto, že její jazyková vybavenost není co se týče vlámštiny také nijak výjimečná, oba belgické národy ji považují za symbol jednoty země. Přesně takový symbol v roce 1992 chyběl Československu; někdo, kdo by měl respekt všech lidí bez ohledu na národnost a kdo by se postavil odstředivým tendencím.
Třetím pojítkem by se dalo nazvat hlavní město. Jak již bylo řečeno, leží sice ve Flandrech, mluví se v něm však převážně francouzsky. Nikdo netuší, jak by se dalo vyřešit jeho postavení v případě, že by se Belgie měla skutečně rozdělit. Kromě toho také jeho význam dalece přesahuje belgické hranice. Brusel je hlavním městem Evropské unie a sídlí v něm mnoho z jejích institucí a žije zde tedy i hodně cizinců ze všech zemí unie, což dává městu výrazně kosmopolitní charakter. Brusel je také sídlem Severoatlantické aliance, která se sem přestěhovala z Paříže poté, co Francie vystoupila ze společného vojenského velení NATO. Význam Bruselu vedl některé novináře ke spekulacím, že by se mohl v případě rozpadu Belgie stát jakousi obdobou amerického D.C., čili „evropským distriktem“. Podobné úvahy jsou však vzdálené realitě a každopádně nejsou na pořadu dne.
Čtvrtým a asi nejpragmatičtějším důvodem, proč Belgie stále existuje, je nesmírná komplikovanost a nákladnost případného rozdělení, která stále převažuje nad nevýhodami setrvávání v jednom státě. Z diplomatického hlediska by bylo třeba vyřešit členství obou nástupnických států v Evropské unii, bylo by třeba měnit a doplňovat smlouvy a přepočítávat hlasy v evropských institucích. Rozdělení hospodářství a majetku státu, jak ukázalo dělení Československa, by se asi také neobešlo bez obtíží. To vše se odráží v názorech Belgičanů na pravděpodobnost rozpadu: jen 10% z nich se domnívá, že se Belgie může rozdělit v následujícím desetiletí. Na druhou stranu, v horizontu 50 let je již poměr optimistů i pesimistů vyrovnaný. Jestli k rozpadu skutečně dojde, to ukáže až čas.
Nejzajímavějším aspektem tohoto problému jsou jeho implikace pro Československo. Belgie nám ukazuje, že kdyby se české a slovenské dějiny odehrály jen trochu odlišně, Československo by v jedné či druhé podobě stále existovalo. Jeho rozpad nebyl nevyhnutelný, jak se někteří odborníci snaží dokázat. Kdyby ČSFR nečelila problémům vyplývajícím z transformace a neutrpěla tolik komunistickou diktaturou, kdyby na obou stranách stáli profesionální politici schopní kompromisu a ne nezkušení postkomunističtí „začátečníci“, nikdy by nedospěla ke svému zániku. Pokud dovedou v jednom státě setrvávat národy o tolik odlišnější, než si kdy byli Češi a Slováci, dovedli by to i oni. Bohužel, v dějinách neexistuje „kdyby“, takže nám nezbývá než sledovat, jak se s podobnou situací vypořádají v Belgii a jinde ve světě.
