Reklama
 
Blog | Viktor Dvořák

Jsem nekuřák – kde jsou má práva?

Evropská unie ústy komisaře pro zdraví a ochranu spotřebitele oznámila, že se chce zasadit o celoevropský zákaz kouření, zatím pouze rozvířením diskuse, později snad i návrhem příslušných opatření. Ačkoliv jsem poněkud skeptický ohledně toho, zda-li se evropské komisi podaří něco takového reálně prosadit, musím komisi pochválit minimálně za její snahu.

Zákaz kouření na veřejných místech, v barech, restauracích, kavárnách, hospodách i jinde, kde se shromažďují lidé, je dle mého názoru více než nutný. Mám totiž neodbytný pocit, že minimálně v této zemi jsou nekuřáci zkrátka a dobře diskriminováni ze strany menšiny na nikotinu závislých jedinců, kteří nejenže usilovně huntují vlastní tělo, ale svými exhalacemi ohrožují všechny kolem.

Za poslední dva roky jsem navštívil zhruba tři typy běžných restaurací: lehce zamořené, středně zamořené a těžce zamořené odporně páchnoucím aerosolem. Nemusím jistě popisovat, jak nepříjemné je v takovém prostředí být: oblečení a vlasy načichnou kouřem, oči pálí a pořádně dýchat nelze ani omylem.

„Tak tam nechoď!“ Alespoň tak zní obvyklé odpovědi kuřáků, občas s dodatkem, ať si najdu nějakou nekuřáckou hospodu. To by byla dobrá rada – kdyby byly nekuřácké hospody běžněji se vyskytujícím jevem, než jakým je třeba zatmění slunce nebo inteligentní rozhodnutí českého parlamentu, a kdyby byly hospody zařízením, které má primárně uspokojovat potřeby kuřáků. Aniž bych dál rozvíjel, z jakých důvodů provozovatelé většiny podobných zařízení ustupují choutkám skupiny drogově závislých (nikotin způsobuje větší závislost než heroin, takže je takové označení namístě), musím poukázat na určitou absurditu současného stavu.

Představme si, že by si někdo vzal svou legálně drženou zbraň, vešel do restaurace a tam si začal jen tak pro zábavu střílet kolem sebe. Občas by samozřejmě někoho zranil či zabil. Tolerovali bychom takového člověka? Jistěže ne. Tak proč tedy tolerujeme kuřáky? Jsou to lidé, kteří zcela záměrně kolem sebe zamořují vzduch do té míry, že vdechování jejich exhalací může nezúčastněnému člověku způsobit závažné onemocnění, potenciálně dokonce smrt. Podle některých odhadů na důsledky pasivního kouření jen v Evropě zemře ročně zhruba 80.000 lidí. Gratuluji, Usáma bin Ládin se může jít vycpat, kuřáci ho totiž co do počtu ročně usmrcených „zápaďáků“ hravě strčí do kapsy.

V této situaci jsou argumenty zastánců statusu quo, kteří operují s liberálními principy a hovoří o právu kuřáka ničit si své zdraví, naprosto směšné. Povinností státu není chránit práva někoho, kdo ubližuje jiným lidem, ale právě naopak: stát má povinnost dohlížet na to, že právo všech lidí nebýt pomalu zabíjen karcinogenními látkami není porušováno. Svoboda jednoho končí tam, kde začíná svoboda druhého. Čí svoboda je v tomto případě důležitější?

Neudržitelnost současného stavu si začaly uvědomovat některé západoevropské země a rozhodly se ho napravit zákazem kouření i v barech a restauracích. A světe div se, zákaz tam funguje. Nenaplnily se katastrofické vize jejich vylidnění a bankrotů, které způsobí úbytek kuřáckých zákazníků. Naopak. Kuřáci do restaurací chodit nepřestali a navíc krom nich začali hospody navštěvovat i lidé, kteří se jim dříve právě kvůli cigaretovému kouři vyhýbali. Kuřáci, kteří se své závislosti nejsou schopni zbavit, si zkrátka zapálí venku (skoro bych řekl „na čerstvém vzduchu,“ i když to je trochu nemístné). Tato malá a zcela snesitelná komplikace jejich kuřáckého života pak zachrání desítky lidí před rakovinou či jinými chorobami, které jsou s kouřením spojovány. Nemohu si pomoci, ale myslím, že něco podobného by mělo být pokládáno za součást slušného vychování.

O to neuvěřitelnější jsou argumenty, kterými se občas v ČR hází v diskusích o řešení kuřácké otázky. Česká republika je prý unikátní v tom, že nekuřákům zde cigaretový kouř nevadí a že hustý cigaretový dým k českým hospodám prostě patří. Jistě nemohu mluvit za všechny nekuřáky, ale pokud mohu soudit z názorů těch, které znám, cigaretový kouř vadí drtivé většině z nich. Nahlas to stále neříkají jen z ohleduplnosti ke kuřáckým přátelům. Spolu s absencí volby mezi kuřáckými a nekuřáckými zařízeními to vede k tomu, že nekuřáci jsou pouze nuceni útrpně snášet zlozvyk svých přátel. Co se týče „unikátní“ zakouřenosti českých hospod, i zde je pravda jinde. Kupříkladu v Irsku „hospodská kultura“ tak jako u nás zahrnovala i šedý opar, který se vznášel nad hlavami zákazníků. Podobně i v Itálii k tamní „kavárenské kultuře“ neodmyslitelně patřila cigareta. Česko se tedy v tomto ohledu neliší od jiných zemí, nevidím proto důvod, proč by se podobně radikální zákaz, který v nich byl prosazen, nemohl uplatnit i u nás. Zdraví české populace by to jedině prospělo.

Zatím to bohužel nevypadá na to, že by se chystali čeští zákonodárci schválit něco jiného, než polovičaté úpravy stávajícího stavu. Nechci spekulovat o síle kuřácké lobby nebo poukazovat na fakt, že značná část našich reprezentantů v parlamentu tabáku holduje. Co chci je rozhodné vystoupení za práva nekuřácké většiny nebýt poškozována kuřáckou menšinou. Pokud to za nás nakonec budou muset udělat instituce Evropské unie, budiž tomu tak. Zapíší si tím u mě velké, těžce smazatelné plus.

Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama