Temelín a rakousko-české vztahy

V případě katastrofální nehody v kterémkoliv z těchto zařízení by bylo Rakousko zasaženo, proč se tedy rakouské obavy zaměřují právě na ubohý Temelín? Důvodů je více, ten nejzřejmější spočívá v tom, že to byla první jaderná elektrárna v okolí Rakouska, otevřená po delší době, během které, zvláště v důsledku černobylské katastrofy, narostl strach Rakušanů z jaderné energetiky. Slovo „jaderný“ samo o sobě začalo budit obavy, a když se navíc zkombinovalo se spojením „východní Evropa“, která v očích mnoha obyvatel západní Evropy představovala místo, kde se ignorují jakékoliv bezpečnostní předpisy a kde si lidé pomalu uranem i topí doma v kamnech, strach se znásobil.

Dalo by se proto říci, že se Temelín stal obětí davové hysterie. Jak jsem psal v jednom svém předchozím článku, obyvatelstvo západních zemí poměrně často podléhá naprosto iracionálním trendům a rádo se také účastní honů na čarodějnice. Jaderná energetika se stala oblíbeným terčem takových útoků. Po havárii Černobylu se slovo radioaktivita obestřelo temným závojem tajemné a ničivé síly, kterou lidé nevidí ani necítí, ale která číhá v temnotách, aby jim ublížila. V podstatě lidem zaplnila v podvědomí místo, které bývalo tradičně vyhrazeno obavám z černé magie a démonických sil. Zkrátka řečeno, radioaktivita (a další slova, jejichž základ tvoří radio- nebo „jaderný“, „nukleární“ a podobně) se stala novodobým strašákem číslo jedna.

Na tom není nic neobvyklého, lidé se obvykle bojí nejvíce těch věcí, kterým vůbec nerozumí, jen se domnívají, že mohou být potenciálně nebezpečné. Ještě v minulém století se například věřilo, že průlet Země ohonem komety může způsobit otravu lidstva kyanidem. V poměrně nedávné době zase globální hysterii způsobila ptačí chřipka, údajně hrozící přerůst v globální pandemii. V obou případech měla veřejnost neúplné, mylné či překroucené informace, které u ní zpustily hysterickou reakci.

Rakousko je demokratická země, ve kterých se obvykle politici snaží vyhovět přáním veřejnosti. Bohužel někdy až přespříliš (snad to má něco málo společného s jejich starostí o své znovuzvolení). Noční můrou každého politika je dostat se do situace, kdy se ocitne na opačné straně než většinová veřejnost ve sporu, který voličstvo shledává být velmi důležitým a ve kterém hrají větší roli emoce než zdravý rozum. Politik si může být velmi dobře vědom, že je většinový názor naprosto scestný a hloupý, nicméně v situaci, kdy je tento názor založený na pocitech veřejnosti a neexistuje tedy možnost ho racionálními argumenty pozměnit, nezbývá mu než přeběhnout na druhou stranu a využít ho ve svůj prospěch.

To udělali také rakouští politici. Není na místě je z moralistických pozic obviňovat z pokrytectví a zbabělosti, udělali jen to, co bylo nutné, aby si udrželi práci. Kdyby hlavní rakouské politické strany nenaskočily na vlak „jaderného nebezpečí“, jen by nahrály radikálům, kupříkladu u nás velmi známému Jörgu Haiderovi a jeho straně Svobodných, kteří by na takové kauze získali mnoho hlasů. Pro Českou republiku to ovšem znamenalo potíže. Právě z toho důvodu, že postoj rakouské strany vyrůstal z emocemi prosyceného podhoubí, bylo velmi obtížné o tomto tématu s Rakouskem jednat. Rakušané prosazovali „nulovou variantu“, tedy nespuštění Temelína a jeho zakonzervování tak, jako to sami učinili se svou jadernou elektrárnou Zwentendorf, což bylo ovšem pro českou stranu naprosto nepřijatelné. Spor o Temelín vážně narušil vzájemné vztahy s Rakouskem, rozpoutal vášně na obou stranách (Češi ani jejich politici nezůstali dlouho pozadu a brzy se začali do Rakouska strefovat také) a málem vedl ke komplikacím při vstupu ČR do Evropské unie. Spor se naštěstí podařilo utlumit tzv. protokolem z Melku, ve kterém se ČR mimo jiné zavázala včas informovat rakouskou stranu v záležitostech týkající se bezpečnosti JETE a zajisti nejvyšší možný standard zabezpečení elektrárny. Ústupek to byl z české strany velký, neboť ČR jako suverénní stát k jednání s Rakouskem o vnitřních záležitostech nic nevázalo. Dohoda byla výrazem dobré vůle a snahy celý spor ponechat minulosti.

Bohužel však jeho prvotní příčina zůstala zachována: strach z jaderné energetiky v rakouské veřejnosti přetrval, a i když se jeho intenzita poněkud utlumila, stále živí a pohání různá protestní hnutí a motivuje politiky k poněkud neuváženým krokům, jako byla třeba nedávná hrozba žalobou proti ČR kvůli kolaudaci Temelína, které mají voličstvu dokazovat, že stále stojí na jeho straně. Zatím posledním projevem pudu politické sebezáchovy byla rakouská reakce na drobnou nehodu, při které v JETE uniklo malé množství lehce radioaktivní kapaliny. Podobné nehody jsou zcela běžné a dokonce ani protokol z Melku nevyžaduje, aby se o nich informovalo okamžitě; lhůta pro takové oznámení činí 72 hodin. Je nutné poznamenat, že i nová vláda sociálně-demokratického kancléře Alfreda Gusenbauera má ve svém programovém prohlášení další prosazování „nulové varianty“. Nedá se proto očekávat, že by Rakousko na občasné stížnosti a silná slova zcela rezignovalo. Stejně tak zdá se budou pokračovat i příležitostné blokády hraničních přechodů.

Jaký by měl být postoj České republiky v této situaci? Především střízlivě racionální. Strach rakouské veřejnosti v dohledné době rozptýlit nelze a důvěra se buduje jen pomalu. Češi by se měli vyhnout unáhleným a emocionálním reakcím na rakouské výtky, které je třeba přijmout jako určitý druh rakouského koloritu, a snažit se vystupovat jako klidnější a moudřejší strana, i když to bude určitými skupinami v ČR vykládáno jako projev slabosti s odkazy na tradiční podřízenost Rakousku v dobách dávno minulých. Dále je třeba nedávat rakouské straně příliš mnoho příležitostí k dalšímu rozdmýchávání vášní, tedy je třeba i nadále více než pečlivě dodržovat protokol z Melku a zajišťovat co nejvyšší bezpečnost jaderné elektrárny, což je koneckonců i v našem zájmu.