(Pokud vás nezajímá, proč podle mého názoru dabing snižuje požitek diváka z pořadů, přeskočte rovnou na druhou část, ale bude to k vaší škodě.)
Převážně jde o ztrátu kvality filmu či seriálu, kterou dabing nutně přináší. Předabování originálních hlasů herců českými dabéry totiž nejméně o polovinu snižuje původní hodnotu pořadu. Často skvělé originální herecké výkony, intonace hlasu, vtip, náznaky ironie či třeba přízvuk se ztrácejí. Někdy zčásti, někdy jen trochu, ale často úplně. Také se mnohdy plete, kdy si postavy vykají a kdy tykají, nebo zda-li zrovna mluví spisovně, či hovorově. Výsledkem je zase ztráta kvality. Zkusme si představit, že by někdo nadaboval (u nás) známé české filmy, které stojí na výkonech hlavních představitelů, a pak je nám pustil. Z velké části bychom se podivovali, jak někdo mohl takto zprznit tak dobrý film.
A to ještě nezmiňuji, kolik z atmosféry dabovaného pořadu se ztratí v překladu. Vtipné narážky, urážky, dvojsmysly a jiné hrátky s jazykem se často do češtiny překládají jen velmi obtížně tak, aby si zachovaly alespoň část původního významu, a většinou to nejde vůbec. Po přeložení originálu se navíc musí věty upravit tak, aby je dabéři mohli „vložit“ do úst herců na obrazovce (což se jim často moc nedaří). To pak vede k další ztrátě původních významů.
Téměř každý, kdo se dostal například k zahraničním (většinou americkým) seriálům typu Lost (Ztraceni), House MD (Dr. House) a shlédnul je nejprve v angličtině, se pak nestačí divit, co dabing udělá s jejich původní atmosférou.
Když jsem poprvé viděl Lost s dabingem na TV Nova, poklesla mi čelist úžasem nad tím, jak špatně se dá dabing udělat. Ponechám stranou svůj subjektivní pocit, že hlasy vůbec neodpovídají svou intonací a zabarvením originálům. Postavy s britským, americkým, australským, francouzským, „černošským“ a dokonce arabským přízvukem nejsou nijak odlišeny (bodejť by ano, na to přece nemáme dost dabérů s příslušnými schopnostmi). Arab, který má mluvit s těžkým přízvukem, mluví jako pražský teenager. Vtípky jedné z jižanských postav, založené na komolení anglických slov, jsou pryč. Za sebe musím říci, že kdybych se na seriál poprvé podíval na Nově, odešel bych po půl hodině od televize s tím, že jde o nebetyčnou pitomost.
V druhém seriálu, který jsem zmiňoval, je situace o něco lepší, nicméně český dabér klíčové postavy seriálu zkrátka nemůže, i když se bude snažit sebevíc, napodobit neuvěřitelný komediální talent hlavního představitele. Abych to k něčemu přirovnal, představte si, že by dnes TV Nova někomu zadala, aby nadaboval třeba Jana Wericha či Vlastu Buriana.
Existují pochopitelně výjimky. Když odmyslíme animované seriály, kde dabing ničemu příliš neškodí (a v případě seriálu Simpsonovi kvalitu seriálu naopak zvyšuje), jako kvalitní bych označil dabing seriálů na ČT, např. Sága rodu Forsytů nebo Podfukáři. Jde ale spíše o výjimky. Komerční televize pak na kvalitu příliš nehledí a cení si něčeho zcela jiného. Výsledkem je, že se ve většině filmů a seriálů objevují stále tytéž hlasy stejných herců stále dokola. Naprosto nesouladné hlasy se roubují na postavy, jejich původní hlas zněl naprosto odlišně. V některých případech se dabéři evidentně ani nesnaží znít vtipně, vážně, otřeseně nebo jak si to situace na obrazovce žádá, a dabovaný pořad z toho vyjde nemastně neslaně, kdy to vypadá, že postavy jsou znuděné a čtou své repliky z nějakého papíru na zdi, který my nevidíme.
Tímto bych uzavřel můj povzdech nad kažením úrovně zahraniční produkce a nyní se konečně dostanu k těm vznešenějším důvodům, proč si myslím, že je dabing ke škodě věci.
(Vy, kteří jste se rozhodli vynechat první část, můžete nyní litovat a pokračovat zde.)
Nebudeme si nic nalhávat a připustíme, že jazyková vybavenost české populace není nic, na co bychom měli být hrdí, pokud se chceme srovnávat s některými západoevropskými zeměmi. Ačkoliv osobně beru průzkumy veřejného mínění se značnou rezervou (když zjistíte, jak snadno a často se s nimi manipuluje a jak, váš optimismus je ten tam), našel jsem dva, které snad mají určitou vypovídající hodnotu, co se týče znalosti cizích jazyků.
Podle českého průzkumu CVVM z roku 2003 40% respondentů uvedlo, že se dohovoří německy, 29% rusky, jen 27% anglicky a 15% slovensky (od kdy je pro Čechy slovenština opravdový cizí jazyk, to je mi záhadou). Francouzština nebo španělština skončily s 3% resp. 1% a tak je nutno podotknout, že velká část dotazovaných vůbec neodpověděla, což může naznačovat, že se styděli odpovídat z toho důvodu, že cizí řeč neumí vůbec.
Těmto výsledkům zhruba odpovídá další průzkum Eurobarometru, který zkoumal počet lidí, kteří jsou skutečně schopni domluvit se cizím jazykem a také které jazyky jsou v Evropě nejpoužívanější jako druhé (naučené). Celkem dle očekávání se na prvním místě umístila angličtina s asi 35%, následovaná s odstupem němčinou a francouzštinou. V průměru se cizím jazykem domluví 50% obyvatel 25 zemí EU (v době průzkumu, tedy v roce 2005, ještě nebyli členy Rumunsko a Bulharsko), přičemž skandinávské země a menší země západní Evropy se umístily nejvýše. Celkem paradoxně se v tomto žebříčku nad ČR dostalo Slovensko, což si ale troufám říci je jen důsledek toho, že tam 31% respondentů uvedlo češtinu jako cizí jazyk, který dobře ovládají, což je mimochodem více než další dva jazyky, které se umístily pod ní.
Průzkum Eurobarometru potvrdil, že angličtina s 24% není v ČR nejrozšířenější druhý jazyk, nad ní se umístila němčina s 31%, přičemž ruština v tomto průzkumu poklesla na 19%. Pro srovnání třeba v Nizozemsku angličtinou vládne 89% lidí, ve Švédsku 85% a v Dánsku 83%. I v Německu získala angličtina dvakrát tolik procentních bodů, 51%.
Každý, kdo byl ve Švédsku, nebo kdo potkává Švédy osobně či třeba virtuálně, ví, že téměř každý usmrkaný teenager mluví tak dokonalou angličtinou, až je to k neuvěření. Někteří Švédové bez nadsázky mluví anglicky lépe, než kdejaký Američan či Brit. Není to tím, že by se Švédové se znalostí angličtiny rodili. Ačkoliv určitou roli hraje blízkost jazyků, hlavním faktorem určujícím takto vysokou úroveň jazykové vzdělanosti je přístup Švédska k výuce jazyků.
Malí Švédové se učí anglicky od třetí třídy, přičemž důraz se klade na interaktivitu výuky a správnou anglickou výslovnost. Lektoři sami angličtinu ovládají dokonale. Co je ale ještě důležitější je to, že Švédští školáci jsou s angličtinou v kontaktu i poté, co přijdou ze školy domů a pustí si televizi (místo toho, aby se učili – děti jsou všude stejné). V té totiž nenajdou zahraniční seriály nadabované, ale v originálním znění s titulky. To má hned dvojí pozitivní účinek: jednak se děti naučí lépe a rychleji číst (což je u nás občas problém i na střední škole), ale hlavně slyší skutečnou angličtinu, nejen učebnicové rozhovory ve škole. Získají představu o tom, jak se v angličtině konverzuje, naučí se nové fráze a obraty a navíc se mnohem zlepší jejich schopnost porozumění angličtině. Angličtina tak pro ně přestává být cizím jazykem, protože jsou s ní neustále ve styku a nebojí se jí. V době, kdy dorostou do vyššího věku, tak již většina z nich je schopna v angličtině plynně konverzovat, což je na českých středních školách jev naprosto ojedinělý.
Televize tedy může hrát pozitivní a klíčovou roli v procesu seznamování populace s cizím jazykem. Dá se říci, že pak čas u ní strávený není zcela k ničemu, naopak, pomáhá lidem (hlavně dětem) osvojit si cizí jazyk a procvičovat si ho zábavnou formou.
Pokud bych měl srovnat Švédsko s Českou republikou, nebude výsledný obrázek nijak pěkný. Z vlastní poměrně nedávné zkušenosti a z vyprávění mladších známých si dovedu stále poměrně přesně představit, jak probíhá výuka angličtiny na těch lepších (!) středních školách.
Děti týdne obdrží 3-5 hodin angličtiny, v závislosti na oboru, který studují. Angličtinu v České republice (dle hesla „kdo něco umí, ten to dělá, a kdo to neumí, ten to učí“) vyučují často učitelé, kteří sami anglicky moc dobře neumí, natož aby hovořili plynně. On totiž každý, kdo angličtinou obstojně vládne, najde 3x lépe placenou práci v soukromém sektoru, tak proč by měl učit nevděčné malé otrapy angličtinu za mrzký plat, který zcela neodpovídá jeho kvalifikaci? Na školách až na čestné výjimky proto zůstávají lidé jen s omezenou úrovní vlastní znalosti jazyka, což se samozřejmě negativně projevuje na kvalitě výuky. Osnovy jsou navíc dosti rigidní a studenti jsou tudíž výukou znudění a otrávení, čili i jejich motivace se jazyk učit klesá.
Nejhorší je ale to, že poté, co ve škole zazvoní zvonec, je s angličtinou konec. Děti přijdou domů, tak jako jejich švédští vrstevníci si pustí televizi, ale místo toho, aby tak začala další část osvojování si cizího jazyka, následuje jen pustá konzumní zábava v češtině, ještě k tomu špatné. Kdyby alespoň ti, kteří raději než k televizi sedají k počítačovým hrám angličtinou načichli, bohužel i zde se již díky lokalizacím rozlézá čeština. Doby, kdy čeští počítačoví hráči seděli u hry se slovníkem a hledali si slovíčka, aby pochopili, co mají ve hře vlastně dělat, jsou dávno pryč.
Není divu, neznalost je sebeposilující se jev. Na začátku (po pádu komunistického režimu, který lidi ke znalosti jiného než ruského jazyka příliš nemotivoval) zde panovala poměrná neznalost cizích jazyků. Ta vedla k tomu, že se vše ze zahraničí otrocky překládalo do češtiny, což zjevně jen neznalost populace utvrdilo tím, že to odstranilo potřebu se cizí jazyk naučit. Čemu se divíte? To je přeci svobodný volný trh, televizní stanice, dabingové firmy a počítačové společnosti jen nabízejí takové výrobky, jaké lidé chtějí a o jaké mají zájem, a tím je zároveň vychovávají k tomu, aby si v budoucnu kupovali jejich výrobky i nadále. Navíc se díky nutnosti překládat a dabovat uživí celé další odvětví zábavního průmyslu, tak proč ne? Vždyť se už dabují i pořady v původně slovenském znění. S nadsázkou asi proto, že je třeba z české populace vymýtit znalost slovenštiny, aby se uplatnilo více překladatelů.
Tato situace by mohla být ukazována jako modelový příklad toho, že volný trh a minimální regulace nejsou vždy univerzálně dobré věci. Neznalost cizích jazyků limituje uplatnění českých občanů, snižuje atraktivitu země pro zahraniční investory podnikající v oborech s vysokou vědeckotechnickou úrovní, a v osobní rovině komplikuje kontakty českých občanů s lidmi ze zahraničí, což omezuje jejich rozhled a to pak často vede k určité uzavřenosti a nedůvěře vůči zahraničí.
Proto se dá říci, že by zde státní regulace, pochopitelně jen v kontextu nějaké ucelenější a komplexnější politiky zvyšování jazykové vzdělanosti, byla na místě. Zákonem by se dal stanovit podíl a typ pořadů v originálním znění, které musí televize vysílat jen s titulky. Ony to totiž dobrovolně neudělají ani náhodou, leda že by to žádali diváci, kteří to však neučiní proto, že anglicky nebudou umět, mimo jiné i díky tomu, že sledují pořady výhradně v češtině. Bludný kruh se uzavírá, je proto třeba jej rozetnout pomocí regulace.
Bohužel si nedovedu představit, že by něco takového udělali někteří ministři za ODS, kteří by to považovali za neodpustitelný zásah do svobodného trhu, a ČSSD by zase nikdy neudělala nic, co by mohlo zvýšit vzdělanost české populace. Vzdělaní lidé mají totiž takovou pro ni nemilou tendenci sociální demokracii nevolit.
Vše tak zřejmě ještě dlouho zůstane při starém. Češi se dál budou blahem rozplývat nad dabingem, který je připravuje o polovinu požitku, který by jim poskytl originál s titulky, a česká společnost bude nadále snášet ekonomické i psychologické důsledky nedostatečné jazykové vybavenosti populace, což je u malé, nepříliš bohaté země uprostřed Evropy obzvláště nepochopitelné. Ignorance, pohodlnost a hloupost opět zvítězí nad aktivitou, zájmem a rozumem, jako ostatně ve většině případů. Thanks for your patience.
Odkazy:
Výzkum CVVM
Eurobarometer
